11. září 2011 Napajedla

MŠE SVATÁ A MODLITBA U HROBU ANIČKY ZELÍKOVÉ V NAPAJEDLÍCH [více]

25. března 2011 Napajedla

Pouť za nenarozené děti v Napajedlích [více]

 

Anička Zelíková

 

Článek o Aničce Zelíkové

Kdo byla tato děvčica z Moravy? Jaký je její pravdivý, důkazy a svědectvími podložený životopis? Jakou hodnotu má článek o ní, který vyšel minulý rok v časopise „Reflex“? Jak daleko je proces jejího blahořečení? Na tyto otázky se pokusím s pomocí Boží odpovědět. Ve všem ohledně Služebnice Boží Aničky Zelíkové nechci předbíhat úsudek Církve svaté, kterému se bezvýhradně podrobuji.

Anička - žákyně měšťanské školyAnička Zelíková se narodila 19. července 1924 jako dcera rolníka Aloise Zelíka a jeho manželky Anny, rozené Jirsákové, v Napajedlích č. 302. Navštěvovala mateřskou, obecnou a měšťanskou školu v ústavě „Ludmila“ sester svatého Kříže v Napajedlích. Řeholní sestry svatého Kříže měly velký vliv na její náboženskou výchovu. Sestra Milada Bartoňová ji připravila na první svaté přijímání, které přijala 25. května 1933. To znamenalo rozhodný obrat v jejím životě. Již tehdy zatoužila zcela se obětovat Bohu, aby získala pro nebe mnoho duší. Za vzor si zvolila svatou Terezii Ježíškovu.
Hlubokým dojmem na ni zapůsobila primiční mše svatá P. Josefa Zavadila, rodáka z Napajedel, jíž se zúčastnila 11. července 1937 jako třináctiletá dívka. Rozhodla se obětovat svůj život za posvěcení kněží.
Na Zelený čtvrtek 14. dubna 1938 se náhodně dověděla o hříchu zabíjení nenarozených dětí. Byla tím vnitřně hluboce otřesena a nabídla se Bohu jako smírná oběť za tyto hříchy. Chtěla dát život za život, krev za krev, přestože žila ráda. Následujícího dne na Velký pátek 15. dubna 1938 před vystavenou Nejsvětější Svátostí v Božím hrobě tuto svou nabídku z celého srdce opětovala. Tu se rozkašlala a následovalo první chrlení krve z plic. Zaplavila ji nesmírná radost, že její oběť byla přijata, že může trpět za druhé a platit svou krví za prolévanou krev nevinných dětí. Těžká nemoc, která pak pomalu stravovala její síly, byla jí odpovědí Ježíšovou na její nabídku a naplňovala ji vnitřním štěstím. Nebyla léčena antituberkulotiky, protože ta tehdy ještě nebyla objevena a nikdy neužívala léky, utišující bolest, jako např. morfium (injekce). Duchovní oporu nalézala u řeholní sestry Ludmily Tichopádové, kterou pokládala za svou duchovní matku (od 5. roku života do své smrti se Anička nejvíce svěřovala právě ctihodné sestře Ludmile) a u P. Dr. Josefa Hloucha, který se stal jejím duchovním vůdcem a později biskupem českobudějovickým. Řeholní sestra Ludmila i biskup Dr. Josef Hlouch zemřeli v pověsti svatosti.
Roku 1938, 8. září na Svatém Hostýně složila slib čistoty (castitas) na jeden rok a roku 1939 se na týž svátek na Svatém Hostýně zavázala slibem čistoty na celý život. Toužila vstoupit do kláštera bosých karmelitek v Praze, ale pro nemoc to nebylo možno. Byla tedy aspoň přijata do třetího řádu karmelského. Dostala řeholní jméno Marie od svátostného Srdce Ježíšova a složila řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti 7. února 1941. Na znamení svého zasvěcení přijala škapulíř Panny Marie Karmelské 2. června 1941.
Svou životní oběť zakončila ve čtvrtek 11. září 1941 při ranním zvonění Anděl Páně se šťastným úsměvem a se slovy: „Všechno je tak krásné. Nechtěla bych s nikým měnit. Miluji Ježíše, mám ho tolik ráda.“

P. ThDr. Josef Hlouch, který napsal obsáhlý životopis Aničky Zelíkové, byl již při psaní 1. jejího životopisu v roce 1949 - 1950 a též v době psaní 2. přepracovaného životopisu v roce 1957 biskupem (českobudějovickým). Byl duchovním rádcem Aničky Zelíkové, s níž byl v čilém písemném kontaktu poslední léta jejího života. Ve 2. přepracovaném životopise Aničky Zelíkové z roku 1957 biskup ThDr. Josef Hlouch mimo jiné uvedl:

Aniččin hrob - světnička - vzpomínky

Anička je pochována na napajedelském hřbitově vpředu napravo před kaplí v hrobce Zelíkovy rodiny. Hrob je prostý, lemován kamenným rámem. Anička odpočívá v pravé části rodinného hrobu. Na hrobě je společný kříž s nápisem. Na svém hrobě má Anička desku s fotografií a nápisem:

hrob Aničky Zelíkové Zde v Pánu odpočívá
ANNA MARIE ZELÍKOVÁ
sestra III. řádu karmelského, dobrovolná
oběť lásky a smíru za duše.
19. VII. 1924 - 11. IX. 1941
„Nelituji, že jsem se obětovala. Všechno
bylo tak krásné. Nechtěla bych s nikým
měnit.“ -
Tys neumřela nám, Ty žiješ vezdy, Tys
jen napřed spěla - domů nade hvězdy.

(Poznámka: Nápis na hrobě je dnes nepatrně pozměněn: končí posledními slovy Aničky Zelíkové.)

Aniččin hrob je nejhledanějším z celého hřbitova. V zimě 1941 píše z Napajedel: „Napajedelský hřbitov je pod sněhem, ale je tu zvlášť jedna cesta vyšlapána - ke hrobu Aniččinu." Maminka Aniččina píše 14 dní po pohřbu: "Mám veliký bol, ale Pán Bůh mne zase dále potěšuje, když vidím, jak měli Aničku všichni rádi. Dnes jich přijelo ze Zlína devatenáct ke hrobu naší drahé Aničky. Pomodlili se desátek růžence a také tam zazpívali. I domácích lidí tam moc chodí.“

rodný dům Aničky ZelíkovéVelmi mnozí toužili spatřit obětiště Aniččina života. Je tam plno obrázků, jinak vše uspořádáno než za života zvěčnělé. Velká sta návštěvníků již tam přišla.

(Poznámka: Dům Zelíkových, kde žila Anička, byl zbořen a na jeho místě postavili II. ZŠ, která je nápadná monumentem několika bílých koulí.)

Po smrti Aniččině uklízeli. Malíř maloval. Všechny udivilo, že to místo, kde visel kříž nad Aniččinou postelí, ihned uschlo a zářilo celou stěnou. A to se opakovalo několikrát. Vzpomínají mnozí.
Dívka evangelička naříká: „Ztratila jsem někoho, kdo mne miloval. Ona - tak uvědomělá katolička - mne, evangeličku. Už se nikdy nesetkám s takovým děvčetem.“
H. S., bydlící dva měsíce v domě Zelíkových: „Já jsem ji znala malé dva měsíce. To mi však stačí, neboť při společných rozmluvách jsem poznala v Aničce duši svatou.“
Kandidátka učitelství Z. S. píše 2. 12. 1941 /mamince Aniččině/: „Chci Vám jen říci, že Vaše dcera byla malá světice a je jistě v nebi. Anička, milá dívenka s blankytnýma očima, z nichž zářilo nebe, krása duše. U Matičky Svatokopecké jsem se s ní seznámila. Náš národ nezahyne, jsou světci mezi námi.“
Studentka, s níž se Anička seznámila na Sv. Kopečku, projevuje matce Aniččině soustrast: „Budu se modlit za Vaši rodinu a Aničku prosit, aby za Vás orodovala v nebi.“
Ředitelka škol ústavu Ludmila v Napajedlích řekla: „Je to skutečně něco podivuhodného, že uprostřed takového shonu mohla vykvést duše tak nezištná a nevinná.“

Apoštolát a láska i po smrti

V srpnu 1943 píše mladý chlapec z ústavu v Chrlicích: „Mohu říci, že již cele důvěřuji v přímluvu Aničky. Přede dvěma léty bych snad nevěřil, že člověk i v neštěstí může být dokonale šťasten. Dnes mohu říci, že prožívám nejšťastnější chvíle života. Kdyby všechno lidstvo dovedlo všechna svá utrpení s láskou obětovat Bohu, tu by se zakrátko svět proměnil v ráj. Dnes chápu slova Aničky, proč by s nikým neměnila. Chtěl bych uctívat její ostatky.“
Spolužačka M. V. z Holešova píše po zprávě o smrti Aniččině 12. 9. 1941: „Zemřela Anička? Ne. Světice neumírá. Odešla jen do nebe, tam, kde toužila: k Pánu Bohu, jehož milovala celým svým mladým, nevinným srdcem. Dnes večer se nebudu modlit za Aničku, ale k Aničce: Květuško, ona teď nejlépe zná naše slabosti. Dovedla nám rozumět na světě, což teprve nyní? Na její přímluvu můžeme dosáhnout nesmírně mnoho milostí.“
Ti, kdo znají okolnosti, jsou přesvědčeni, že Anička vyprosila milost obrácení mnohým, zvláště odpadlým a zatvrzelým duším. Obětovala se zvlášť za své spolužákyně.
Vzpomínka: Duše odcizená Církvi. Hovořil jsem s ní několikrát, ale marně. Přijela za mnou na Sv. Hostýn. I tam zůstal hovor bezúspěšný. Přijela znovu zneklidněna mými slovy: „Slečno, odpusťte, jste snad první žena, která na místě mariánském vzdoruje milosti Boží.“ Čekala, že začnu hovor o věcech duchovních, ale já nic, vše obyčejné, všední. „Slečno, podívejte se na tento obrázek. Tak blaženě se usmívala Anička Zelíková. Je to krásné a největší umění - taková smrt.“ A slečna odešla. Za 14 dní jsem dostal dopis, kde píše, že se smířila s Bohem. „A víte, co mne k tomu přivedlo? Vzpomínka na zářící obličej oné dívky, kterou jste mi ukazoval, té Aničky ze Zlínska …“
Kdysi jsem se setkal s osobou, která chtěla opustit klášter. Viděl jsem, že má závažné důvody. Poradil jsem jí, jak nutno postupovat. Ale poslední pohnutku jsem si nechal nakonec. Opět ten obrázek a několik myšlenek Aniččiných. Zakrátko zpráva: „zůstanu, neodejdu.“

V roce 1942 mne prosí jistá žena, abych ji smířil s Pánem Bohem. Desítky let byla Ho již vzdálena. "S velikou důvěrou jsem prosila nejen Matku Boží, ale i Aničku Zelíkovou, tu čistou smírnou oběť za naše duše, aby na mou duši nezapomněla … a hle, dílo se daří."
V den smrti 11. září píše sestra L., která Aničku nejlépe znala a pod jejímž vedením Anička tolik rostla: „Máme v sestřičce Marii přímluvkyni, máme anděla v nebi.“

Důvěra k Aničce

Anička před smrtíA Anička pomáhá. Pomáhá svým zjevem, štěstím, jež měla ve tvářích při smrti a jež nám zachytil na fotografickou desku vdp. L. Chvostek, nynější farář na Ol. Hradisku, který též Aničku zaopatřil.

Slyšme hlasy:

Dne 3. 1. 1944 dopis z Přerova: „Nedávno mi psal jeden dp. kanovník, jemuž jsem před časem poslala obrázek Aničky, že je mi upřímně vděčen za obrázky a prosí jich ještě více, že ta svatá dívka bude vzácnou pomůckou k vyučování náboženství a příklad šťastné Aničky bude velmi poučný a povzbuzující pro děti, jež jeho kaplan vodí ke svátostem na první neděli v měsíci. Též máme některé snímky, jak děkujeme za přímluvu Aničky u jejího hrobu, my prvé její přerovské ctitelky.“

Před rokem v říjnu ukazovala jsem Aničku jedné paní a mluvila jsem s ní a brzy na to byla paní a její manžel vězněn. Ta chudinka psala v každém dopise příbuzným: „Jděte k Aničce prosit,“ ale oni nechápali. I věrně jsem to její sestře vysvětlila, ta se rozjela do Napajedel k Zelíkovům a na hrob. A hle. Na vánoce byl již švagr doma a paní už koncem ledna, s kterou pak jsem já zajela /její sestra/ k hrobu poděkovat Aničce za přímluvu.“

Anička vzor

V září 1942 přichází sdělení dívek z Březska u Konice: „Děkujeme za obrázky Aničky Zelíkové. Chceme kráčet v jejích šlépějích, jen výš a výš, k Bohu vždy blíž" /podepsáno 6 dívek/.

P. Ant. Polánský, kaplan napajedelský: „Posílám deník Aničky Zelíkové. Kolik povzbuzení a krásných příkladů jsem v něm našel. Jak jsem rád, že jsem poznal tuto duši hned na počátku své kněžské činnosti“ /12. 11. 1941/.

(Poznámka: Aniččin deník a ukázky z její korespondence vydala Matice cyrilometodějská Olomouc pod názvem: „Mluví k nám Anička Zelíková“, v současnosti je rozebrán.)

Dopis: „Vzpomínka na zářící obličej oné dívky, kterou jste mi ukazoval, té Aničky ze Zlínska, tolik mi připomíná vzlet mé vlastní duše také asi ve třinácti až sedmnácti letech, kdy mi Bůh byl vším a kdy jsem si přála žít jen pro Něho a s Ním zemřít …“ /psáno 2. 11. 1941/.

fr. P. Silvestr Braito OPDr. Silvester Braito O.P. píše 22. 9. 1943:
„Slyšel jsem drobty o Aničce Zelíkové. Když jsem opět onemocněl krční chorobou a když jsem věděl, že třetí recidiva by byla buď smrtelná, nebo by znamenala při nejmenším úplnou a definitivní ztrátu hlasu, počal jsem vzývat o pomoc tuto dcerku, která prý se obětovala za kněze. /O tomto stavu vdp. Dr. Braito jsem též slyšel od odborného krčního lékaře, Dr. Prášila v Olomouci/. A může se tomu smát kdo chce, v zápětí se proces zastavil. Tak tomu bylo ještě několikráte. Teď již jezdím měsíc a mám denně alespoň čtyři promluvy a k tomu konám ještě teď v konventě exercicie, které zároveň konventu dávám a hlas drží podivuhodně.“
(P. ThDr. Josef Hlouch, Anna Marie Zelíková, Šebetov 1957, str. 228 - 233)

Kdysi jsem v Kostelním Vydří u Dačic na setkání mládeže slyšela od šohajú z Moravy, že kdo se pomodlí na hrobě Aničky Zelíkové, ten najde svou životní cestu a většinou je to cesta do manželství. Dala jsem na tuto radu, a mohu potvrdit, že mi Anička vyprosila, abych poznala své místo v Církvi svaté. Myslím, že jsou věci, které mi Anička vyprosila neprošena, nicméně alespoň krátce uvedu to, co mi vyprosila, když jsem ji já nebo moje maminka prosila o pomoc z nebe. P. X. Y. se vrátil ke kněžství (je to konkrétní Pater, ale nemohu uvést z pochopitelných důvodů jeho jméno); zklidnila se spojivka levého oka, která byla již objednána na operaci; poznala jsem Boží vůli; nalezl se ztracený originál mamky křestního a zároveň rodného listu; známky zkoušek 1. ročníku Právnické fakulty Západočeské university v Plzni („výborné“, jedna „chvalitebná“); zlepšil se zdravotní stav Maryji z Polska; bratr ctihodné sestry M. Anny našel práci; můj bratr Jan nalezl práci; zeť mé kamarádky M. V. sehnal práci; sestřenice Anna udělala státní zkoušku z ústavního práva na Právnické fakultě University Karlovy; nalezla se ztracená žákovská knížka žáka Tomáše; nalezl se můj ztracený manažerský diář.

V létě roku 2000 jsem jela s „Orlem“ z Č. Budějovic na Svatý Hostýn na pouť, ale mrzelo mne, že jsem si nestihla připravit svatou zpověď. Cestou jsme projížděli Napajedly a to díky Boží milosti bylo pro mne velké povzbuzení, v duchu jsem pozdravila Svátostného Spasitele v napajedelském kostele a poslala jsem pozdrav do nebe Aničce Zelíkové … ale k čemu povzbuzení, to mi nebylo jasné. Až při mši svaté na Svatém Hostýně jsem pochopila - zpovídalo se při mši svaté! - a tak jsem po chvilce váhání šla ke svaté zpovědi (po 2 - 3 měsících) a ke svatému přijímání. Po něm jsem plakala štěstím. Jsem jista, že mi tohle vyprosila z nebe Anička Zelíková, že jí nebyl lhostejný stav mé duše, který z nebe jasně viděla … Kristus Pán je tak dobrý, že Aničku Zelíkovou vyslýchá …

Článek, který vyšel v roce 2000 v časopise „Reflex“ obsahuje sice některá pravdivá fakta o Aničce Zelíkové, ale je též plný lživých a nepravdivých spekulací autora Tomáše Feřteka, kterými pak je vylíčena taková „historická“ postava Aničky Zelíkové, která nikdy nežila a mnohé zmíněné rysy či vlastnosti jí v článku připisované nikdy neměla. Je nefér, že zmíněný autor nedal svůj článek ke korektuře P. ThDr. Františku Poláškovi, vicepostulátorovi procesu blahořečení Aničky Zelíkové, ač mu to slíbil. A nejhorší je, že se v článku strašlivě posmívá úctě Církve ke svatým a k Služebníkům Božím i těm katolíkům, kteří tuto úctu praktikují. Ze srdce přeji panu Tomášovi Feřtekovi, aby mu Anička Zelíková vyprosila konverzi a stal se katolíkem a pochopil, co nyní pochopit nemůže. A prosím Aničku Zelíkovou, aby mu to vyprosila z nebe. (Poznámka: Později byla v časopise „Reflex“ uvedena část písemné odpovědi P. ThDr. Františka Poláška, vicepostulátora procesu blahořečení Aničky Zelíkové, ad článek pana Tomáše Feřteka o Aničce Zelíkové v rubrice dopisy čtenářů.)

Aktuální stav procesu blahořečení Služebnice Boží Aničky Zelíkové - k tomu ocituji z dopisu P. ThDr. Františka Poláška, vicepostulátora procesu beatifikace Aničky Zelíkové: Nyní je proces o potvrzení heroických ctností. Pozici vypracovává v Římě advokát. Skončením procesu, pokud to projde historickou komisí, komisí teologů a potvrdí to Sv. Otec, bude mít Anička titul „ctihodná“. Pak, pokud bude, bude následovat proces o zázraku. Žádá se fysický zázrak: uzdravení, rozmnožení pokrmů atd. zázračným způsobem evidentně přesahujícím možnosti přírodních zákonů a dokázané pro vnější obor. Nezbytné pro blahořečení Aničky Zelíkové je tedy, aby se udál zázrak na její přímluvu, který je medicínsky nevysvětlitelný a lékařem potvrzený. (Takový se sice již stal u Dr. Braita O.P., ale pravděpodobně se nedochovalo přísežné prohlášení o zázraku ani od Dr. Braita, ani od Dr. Prášila.)

Pokládám za velikou milost, že jsem směla tento článek napsat a ráda bych jím přispěla k šíření (soukromé) úcty ke Služebnici Boží Aničce Zelíkové.

Anna Taliánová
Plzeň 2001
(aktualizováno)